BOŽENKA A FRANTIŠEK

Co je to ve vás, že neumíte a nechcete svým dětem dát domov, že se po prvních konfliktech hned rozvádíte?

Seděli jsme u jednoho stolu, rodina zastoupená čtyřmi generacemi. Smutek z pohřbu ustoupil potěšení ze vzácného setkání, když našimi životy míchal osud i náhoda a roznesly nás z jihomoravské hroudy po celé republice. Inventura navozená onou otázkou nedopadla ve prospěch nás, mladších. Zatímco tváře strýců a tet stárly a křehly vráskami vedle sebe, pomyslná místa vedle mých sestřenic a bratranců byla prázdná. Sem nesáhla smrt, ale rozvod. Aby vzal teď už našim dětem převzácné bezpečí hnízda a dar lásky. Věrnost je prý přežitek, ospravedlňují své konání mnozí a děti jsou jen komparsem odvíjejících se životních dramat. O ně jde až později, když manželství mámy a táty končí.

Obdivovala jsem u svých rodičů onu blízkost, která jim dovolila i čtvrtstoletí po svatbě jít na procházku a držet se za ruce. Tak hezky se k sobě mají i František s Boženkou, strýc s tetou, oba se sedmi křížky na zádech. Žijí v malované jesenické chaloupce se stařičkým psem, v zimě zapadlí sněhem až po okna, odkázaní jeden na druhého a na dostatečný nákup v mrazáku. I k sanitce by si museli cestičku sněhem prohrnout, zatímco v létě se pachtí s kbelíky vody na svou malou, kouzelnou a věčně žíznivou zahrádku. Umí pohladit, potěšit jeden druhého, zasmát se vlastní zapomnětlivosti, těšit se z každého nového dne, sluníčka, spokojenosti dětí a vnuků.

Myslím, že žít a stárnout jako oni musí být krásné.

Alena KIEDROŇOVÁ