MÁM RUCE JAKO HRÁBĚ

Léta jsem se podivovala nad zvláštní sbírkou mých rodičů. Připadala mi hloupá, nemoderní a zbytečná. Mnohokrát jsem navrhla zbavit se jí a uvolnit prostor v šupleti jiným, dle mého potřebnějším věcem. „Jen to nechej, kde to leží. Přijde čas a sama pochopíš...“, slyším ještě teď rázná odmítnutí.

Procitla jsem v pátek, když mi náš předškoláček trošku stydlivě vsunul do ruky přeloženou čtvrtku papíru z mateřinky a špitl: „Všechno nejlepší, maminko.“ Červené srdíčko, přání ke Dni matek a kresbička. Takhle vypadám: kučeravé vlasy, nohy jako žirafa a obě levé ruce jako hrábě. V jedné kytička určitě prvních tulipánů, co vykvetly před naším ještě nehotovým domkem. Vzpomněla jsem si na sbírku z domova, která nás, děti, zahanbovala neumělostí našich kreseb, jednoduchých textilních technik, ulepených kytiček ze slámy, kýčovitostí pestrých šperků pro maminku...

Člověk moudří a koriguje názory, postoje. Kouká kolem sebe jinýma očima než jako sedmiletý, v pubertě, v den promoce, po pohřbu milovaného člověka, při prvních krůčcích svého potomka, po zhlédnutí drastických záběrů od válečných zpravodajů televize, po srážce s lidmi hloupými, závistivými a nepřejícími. Bezpochyby jinak kouká člověk na svět jako milenec, jinak jako táta a jinak jako děda.

Už vím, že před lety jsem chtěla rodičům z šuplete vyhodit to nejcennější, co měli a mít mohli.

ALENA KIEDROŇOVÁ