A VEČEŘI NEDOSTANU?

A teď už to půjde z kopce!“, ujistil mého muže v den jeho čtyřicátin 87letý strýc. Sotva můžete znát srdečnější přání?! Není to snad báječný případ stařecké dobráckosti?

Znám i jiná varování „takydobráků“, jimiž se častuje zejména mužnější část populace. Za všechny: když se po čtyřicítce ráno probudíš a nic tě nebolí, jsi zaručeně mrtvý...

„Ještě tři roky,“ vyměřil pak strýc sám sobě délku knotu své svíčky. Vycházel přitom z prosté rodinné statistiky, jeho předci „po meči“ se totiž dožívali devadesáti let docela běžně, tak proč by tu nemohl být i on?

Pikantní příhodu jsem před lety našla v agenturním zpravodajství, kdy se stoletá babička z Nikaragui po třech dnech probudila ve své rakvi a připustila, že má trochu hlad. Její vnuk k jejímu znovuvstání podotkl, že „to už je potřetí, co nám to udělala“. Nevím, zda se příbuzným z Managui jednalo o byt u tržnice, nebo o kávové plantáže, faktem je, že naší vzdálené přízni šlo jednou takhle o statek a kus pole. Babička s devíti křížky ležela bezvládně už čtyři dny v posteli ve svém výminku, vyhaslý pohled, jen duši vydechnout. Děti zavolaly velebného pána a za dvojími dveřmi se zatím do krve přely, kdo co dostane. Když pak u lože střídaly uslzené kapesníky, posadila se náhle babička na posteli jako pravítko s výčitkou: „A večeři nedostanu?!“

Dlouhověkost je dar, převzácná příležitost být na světě pro jiné. Naše cesta ke zmoudření je řízena neuplatitelným časem, který ne všem stejně odměřuje. Tak to bylo odedávna. Lidé moudří dávno přišli na to, že stár je člověk tak, jak se sám cítí a že se vyplatí žít naplno den za dnem. Je na nás, jak to bude k užitku lidem, a nejen v kruhu nejbližší rodiny.

Mimochodem, náš strýc se dožil krásných pětadevadesáti let…

ALENA KIEDROŇOVÁ