JE MI 72 LET A CHYBÍ MI MAZLENÍ...

Bylo mu 72 let a byl zdravý a upovídaný děda. Před 2 lety mu umřela babička. Byl urostlý, s bříškem, ale pohyblivý a na úrovni. Ale byl starý. Jak jim to fungovalo s babičkou, nikdy neříkal. Ale tuhle větu mi opakoval několikrát: Je mi 72 let a chybí mi sex … Prostě mu to chybělo. Při mých návštěvách sem tam utrousil nějakou poznámku. Z počátku jen tak nenápadně. Později už zcela nezakrytě. Pomalu se mi rozkrýval obraz citového života staršího člověka.

Já, mlaďoch, jsem měl pocit, že člověk se sexem končí možná už po čtyřicítce. Díky dědovi jsem si musel svůj pohled na milostný život starších lidí hodně upravit. Ale každý starší člověk to má jinak. Někdo to může „zabalit“ ve 40 ti, někdo žije sexem do 80 ti let … někdo si vymýšlí, někdo o tom mlčí. Pro většinu společnosti je sex starých lidí tabu a představa tohoto počínání je pro většinovou společnost nepřijatelná. Děda se trápil. Neměl to komu říct, komu se svěřit.

Celý život byl vážený člověk. Zaměstnanec spořitelny, který se časem vypracoval až na vedoucího pobočky na malém městě.  Znal všechny a všichni znali ho. Celý život žil spořádaným životem. Vychoval dvě děti a babičce byl věrný. Teď byl ale sám a chyběl mu sex. Chyběla mu něha a fyzická přítomnost babičky.

Snažil se k tomu postavit pragmaticky. Hledal jak se svého napětí zbavit. A tak se stalo, že mu jednoho dne přišel účet za telefon na erotické linky. Docela mu zatrnulo, když viděl jeho výši. Zjistil, že tudy cesta nevede.

Bylo mu smutno. Kdyby mu bylo 50, možná by se někomu svěřil. Takhle to v sobě dusil, protože společnost s takovými potřebami starých lidí už jaksi nepočítá. Měl strach, aby to někdo nezjistil. Měl strach, že by ho považovali za blázna, nebo chvástala.

Jednoho krásného dne se rozhodl. Přestěhuje se ze svého domku na kraji města, do penzionu pro důchodce. Koupil si v penzionu malý byt a těšil se, jak bude potkávat stejně staré a stejně „postižené“ vrstevníky. Těšil se, jak bude posedávat na lavičce u penzionu a jak si tam najde nějakou starší babičku, která se někdy bude chtít pomazlit. Ano, i on se chtěl mazlit, jakkoli se to může zdát divné.

Opravdu se do penzionu přestěhoval. Babiček tam bylo požehnaně. Opravdu se mu sem tam podařilo splnit si svoji touhu. Úspěchy byly střídavé. Pravda, ve věku kolem 70 ti je to společensky, zdravotně i fyzicky mnohem složitější. A skutečnost byla daleko složitější, než si děda uměl představit.

Jeho počínání roznesla šeptanda do okolí a negativní reakce některých občanů na sebe nenechaly dlouho čekat. Nadávky do starých kozlů, byly ty mírnější. Jednou mu dokonce přišla vynadat 50 ti letá dcera jedné babičky. Sprostě mu nadávala a důrazně ho žádala, aby babičce nepletl hlavu a přestal se s ní stýkat … připojila pár výhrůžek, ale ztropila výtržnost na celý penzion.

Proč o tom vlastně píšu? Stáří je přirozenou částí našich životů. Každý z nás bude jednou starý. Stáří ale neznamená, že staré tělo nemá duši. Naopak. I starý člověk má svá přání a své touhy. Někdy nás může překvapit, po čem všem staří lidé touží. A jejich touhy mohou být podobně naléhavé a palčivé jako ty naše. Jsou sice staří a fyzicky slabší, ale jsou tu, žijí své životy a mají právo na svůj život. A to i na ten milostný, když sami chtějí …

Jiří Verner

S laskavým svolením autora jsme článek převzali z jeho blogu jiriverner.blog.idnes.cz