Náš Pepa

V letních dnech rádi odpočíváme v altánu. Posezení nám zpříjemňuje nevšední společnost. Ve špici dřevěného pyramidového krovu spinká netopýr…

Každé ráno kontrolujeme, zda se náhodou při svých nočních výletech nezatoulal a vrátil se do svého pelíšku. Od prvních jarních teplých dnů přilétává pravidelně. Když však meteorologové předpovídají tropická vedra, vyhlížíme Pepu marně. Náš společník dopředu ví, že by mu pod střechou bylo příliš vedro a raději upřednostní chladnější místečko někde v okolí.

Třicítky ale snáší v pohodě. Vždy se jen o pár centimetrů sesune dolů, aby se mu hebounký kožíšek příliš nezahříval. To pak pozorujeme, jak se protahuje a vyplazuje jazýček. O čem asi sní?

Ani nevíme, jak dlouho je Pepa s námi. Když jsme v roce 2008 rekonstruovali dům, vystěhovali jsme z kuchyně stůl se židlemi do altánu. Chystala jsem oběd pro řemeslníky a na stole objevila jakási fialová „semínka“. Kde se na ubruse vzala? Až při pohledu nad hlavu jsem objevila spícího netopýrka.

Od té doby si pod špici střešního krovu nesedáme a ani neprostíráme stůl. V altánu jsme vše přizpůsobili našemu kamarádovi. Přátelé se ptají, zda přilétává vždy sám. Ano, jen jednou učinil vyjímku. Dva se k sobě tulili a my přemýšleli, co budeme dělat, až se rodinka rozroste.

Předloni jsme ale Pepu vyhlíželi od jara do podzimu marně. Nepřiletěl ani jednou a my už přestali věřit, že žije. Loni na jaře se však vrátil! A letos je Pepa opět s námi. Je to dobré znamení, že je všechno tak, jak má být:)

Text a foto: Libuše Miarková

Pepa ve špici dřevěného krovu spí.

Pepa si ve špici krovu dřevěného altánu spinká...