Marie Doležalová opět píše na svůj blog krásné příběhy

Na jeden celý rok se odmlčela herečka Marie Doležalová, blogerka Kafe a cigárka. A v prosinci se vrátila a opět píše příběhy, které čtenáře chytnou za srdce. Jako například ten o prarodičích...

Úvodní foto z Blogu Marie Doležalové

 

Děda u nás tráví už druhý Vánoce, letos jsem se pro něj stavila v Sezemicích a opatrně jedeme, trochu to klouže a já jsem stejně známá tím, že jezdím jako želva. Zvlášť když povídáme. Vyptávám se ho, jak se seznámili s babičkou. Všimla jsem si, že když si o ní povídáme, je rád. Když o ní nemluvíme, je zamlkej a smutnej a mlčí tak výrazně, že to vypadá jako úplnej vzdor. Když o ní mluvím a když o ní vypráví, je zase na chvíli přítomnej. Jinak se mi zdá v myšlenkách neskutečně daleko a smutnej.

Jak se přibližujeme podhorskýmu Trutnovu, na polích je už tenká vrstvička sněhu, postupně je bílá jinovatka už úplně všude.

Bylo to tak, že děda opravil motorku a potřeboval ji projet, jestli už je spravená. A tak jeli s kamarádem do Velkého Meziříčí. Nějaká Anča Nováková je tam už delší dobu lákala na zábavu, měla zálusk na dědova kamaráda. Jeli do Meziříčí, a protože byl děda na spravování motorek machr, taky tam v pořádku dojeli. Na zábavě stála na balkóně nádherná holka s dlouhýma tmavýma vlasama. Byla o dva roky starší než děda. Celý večer na ni v kulturáku omylem (osudově) narážel, až se jí zeptal, jestli by se nešla projít. Museli bejt tehdy hezčí než nějaký filmový hvězdy, babička vypadala jako Marion Cotillard a děda jako nějakej americkej herec s ostře řezanými rysy. Potom jel děda do Meziříčí ještě mnohokrát.

„To víš, za nás to trvalo, než člověk byl představenej rodičům.“ Uzavírá děda vyprávění. Na čele má sportovní čepici značky Umbro. Ptám se, jestli to vyšlo taky tý Anče Novákový. Prej ne, z toho nic nebylo a ten kamarád nakonec skončil s nějakou sekretářkou vysoce postavenýho ředitele, která chodila tak hezky oblíkaná a upravená, že z toho ten kamarád šílel žárlivostí.

Vjíždíme do lesa, kde je všechno bílý. Ale ne zapadaný kupama sněhu, je to jenom tenoučká jinovatka, která pokrývá každou větvičku. Nikde není sníh, jenom mráz.

„Jejda, podívej, to je jak z nějaký pohádky, viď?“ říkám okouzleně.

„Ten les, viď?“ řekne on.

Děda sedí na sedadle spolujezdce a při průjezdu každou vesničkou vzpomíná, kdo odtamtud byl a kdy tamtudy jel. Vypadá, že si cestování fakt užívá, konečně nesedí doma. Staroušci jsou jako děti, to je naprostá pravda. Někdy jako desetiletý, někdy jako čtyřletý a když už jsou úplně unavení a nemocní, jsou skoro stejně křehcí, jako miminka. Zítra je štědrej den a děda bude s náma. Přemluvili jsme ho, ale moc nechtěl. Chtěl být s kočkama, sám a zajít zapálit na hřbitov svíčku.

Takhle je to lepší. A druhá babička, která už je taky sama, bude zase s druhou částí rodiny v Karviné.

Pro ni mám župan a pro něho šálu, asi abych je oba zabalila a bylo jim teplo. Vysílám něco jako modlitbu, ať jim v tom dalším roce posílám častěji pohledy a dopisy a ať jim volám.

Je něco křehčího, než tenká větvička, obalená mrazem?

Konečně dojedeme do Trutnova a tam je doma tak rušno, že si děda mlčky sedne do křesla a s nikým nemluví. Nic nechce a jenom kouká do neznáma. Už zítra bude Štědrej den.

Marie Doležalová, Deníček Po kafi a cigárku, 28. prosince 2016