Stáří je křehká květina

Potkávám je na ulicích, v parcích, v lese - jdou a spíše se drží u zdi, snad aby nepřekáželi těm, kteří mají rychlejší krok, možná z ostychu, že už nejsou mladí a krásní. V očích jsou vzpomínky, tváře plné vrásek. Jejich společníky jsou vnoučátka, psíci a hole. Do šedivých vlasů sněží a spadává podzimní listí. Důchodci.


A kypící svět se na ně dívá jako na nepotřebnou veteš, na neplodnou krajinu, kterou stačí minout s pozdravem na půl úst a nepovšimnout si tichého smutku, který je zastírán překotným vyprávěním, plachým mlčením. Jdou a sbírají lásku vnoučátek, psíků, koček, sypou vrabcům na římsy a odhánějí věčného hosta - Samotu.

V bufetech postávají u malého piva a vzpomínají na odešlé kamarády. Vědí, že se kácí v jejich lese. Zůstali u svých starých lásek, zvyků, pověr a předsudků. Žehrají, že nehrají v rádiu jejich písně, diví se nové módě, kupují čtvrtku chleba a jedno mléko, nadávají na politiku, na drahé telefony, vzpomínají na kouzlo černobílých filmů, oprašují zažloutlé fotografie. V koutě mlčí polámaný gramofon.

Vypráví si o tom, jak by bylo krásné mít větší důchod na jednolůžkový pokoj v domě důchodců. Jdou jakoby se styděli za své stáří, za své obnošené zimníčky a spravované brýle. Míjíme je a nevíme, že jsou naší budoucností. 

Odpusťme jim nevrlost, mlčení, nálady. Jejich cesty nevedou do dálek naděje. Vedou do čekáren nemocnic a doktorů. Buďme k nim vlídní. Stáří je křehká květina, zranitelná a bezbranná.

Josef Fousek, web