Pipi

To rozhodnutí vzít ji s sebou domů padlo okamžitě. Nemůžu ji nechat samotnou v lese. I když byla schovaná pod vrstvou listí ta možnost, že ji něco povečeří, byla příliš vysoká.

Opatrně jsem to malé ptáčátko vzala do dlaně. Na hlavičce měla drobné chmýří a sem tam nějaké pírko. Byla tak malinká, že se v té dlani mohla utopit. Jen tak seděla a usínala.

Doma se okamžitě vše začato točit kolem ní. Rozeběhl se plán na záchranu Pipi. Jejím novým domovem se stala klec po Matýskovi. Bílá korela, která se mě několikrát denně ptala „Jak se máš?“, nás opustila stářím před pár lety. Injekční stříkačkou jsem se snažila Pipi do zobáčku nakapat trochu vody. Odmítala. Mezi hledáním informací, co takové ptáče všechno baští a cože jsme to vlastně z lesa přinesli, se vařil vaječný žloutek a z papíru na pečení vznikl malý krmící kornoutek. „Pipi, musíš papat“, hladila jsem jemně to ptáčátko a snažila se jí vysvětlit, že celý ten vaječný žloutek je jen její. Po dobrém to nešlo a mně po několika minutách chyběla trpělivost. „Tak ty nebudeš žloutek? Ale budeš!“ V jedné ruce jsem držela Pipi a druhou jsem ji jemně otevřela zobáček natolik, abych do něj vsunula papírový trychtýř. Obsah jsem ji postupně vymačkala do žaludku. Potom spokojeně usnula v kleci. První společný večer jsme měli tichou domácnost. Pipi si musela zvyknout na nové prostředí a tak jsme veškerou komunikaci omezili na téma “záchrana volně žijících ptáků moravského vzdušného prostoru“. Vrabec nebo pěnkava? To byla otázka, na kterou jsme zatím neznali odpověď. Jediné, co jsme s jistotou věděli bylo, že z toho malého stvoření nevyroste orel, sova a ani čáp.

Následující dny probíhaly ve znamení vaření žloutků a máčení piškotů. Stala jsem se ptačí mámou na plný úvazek. Najednou jsem pochopila hloubku všech událostí, které tomu všemu předcházely. Finanční potíže zaměstnavatele a má následná nedobrovolná výpověď z práce. Vesmír to naplánoval. S tímto poznáním přišla velká úleva a ještě s větším nasazením jsem se věnovala našemu novému členu rodiny. Pipi nás budila obvykle kolem čtvrté hodiny ranní. Po týdnu zesílila natolik, že už vyskočila na dřevěné bidýlko, a když dostala hlad, věděla to celá vesnice. Uplynulo několik dalších dní a já jsem se přistihla, že jsem občas pochybovala, zda přivést ji z lesa a pokusit se o její záchranu, bylo dobré rozhodnutí. Zastyděla jsem se a omlouvala sama sebe spánkovým deficitem. Pipi vzrostl apetit a jako by měla někde pod křídly schovaný budík, o krmení se přihlásila s pravidelností po dvou hodinách. „Co snídáš?“, zeptal se mě muž. Překvapeně jsem na něj pohlédla a dál v pravidelném tempu pokračovala v kousání semínek.  „Nesnídám. Nemám čas na snídani. Nevidíš, že připravuju snídani pro Pipi?“, ukázala jsem mu rozkousanou mokrou směs slunečnice a lněných semínek, kterou jsem hbitě tvarovala do malých kuliček. „Nemůže jíst pořád jen žloutek a piškoty.  Ještě se ji zvýší cholesterol“, vysvětlila jsem zkušeně manželovi. Pipi si sama vylezla z klece a začala snídat z mé dlaně. Počáteční nesmělé pokusy o létání po kuchyni rozšířila za našeho upřímného povzbuzování o obývací pokoj a pracovnu. Za pár dní jsem měla dostatečně pohnojené všechny květiny a svou večerní modlitbu jsem rozšířila o přání, aby všichni ptáci měli svěrač.

Z Pipi se stal domácí mazlíček. Doprovázela nás při každém kroku po domě. Nechtěla být sama. Její klec byla neustále otevřená a my se tak snažili ji dopřát alespoň nějaký pocit svobody. Zvědavě mi koukala do talíře a upřeně na mě hleděla tak dlouho, dokud jsem ji nedala ochutnat něco ze své vegetariánské stravy. Snad z vděku mě potom celou zobáčkem pusinkovala. Nejraději mě klovala do očí. Fascinovaně hleděla, jak se mi zavírají a otevírají víčka a při každém jejich pohybu do nich klovla. Jindy zas ochutnávala mé vlasy.

Pipi s námi žila dva měsíce a my se museli rozhodnout, zda s námi zůstane nebo se pokusíme o její návrat do volné přírody. Byl červenec a klec jsme vynesli na zahradu. Dvířka byla stále otevřená. Pipi trávila obvykle celý den na některém ze stromů v okolí. Vždy tak, aby nás viděla nebo alespoň slyšela. Do klece se přiletěla jen napít a nakrmit. Přilétala stále méně. Když jsem ji viděla po pár dnech, byla velmi hubená. Její klec jí byla stále k dispozici. To kdyby měla potíže si sehnat potravu sama. Neviděli jsme ji už pár dní, když přiletěla naposledy. Jakoby se přišla rozloučit. Už se nenechala ani pohladit.

Po roce, někdy začátkem léta, přiletěl malý ptáček. Občas nás pozoroval z dřevěného sloupu na kterém byl umístěný vesnický rozhlas. Pár týdnů na to nám po zahradě začaly zkušební lety ptačích mláďat. Ten malý ptáček je po očku hlídal. Říká se, že někteří ptáci se vracejí hnízdit na místo, kde se narodili. Tak moc bych si přála, aby to byla Pipi.

Ingrid Kupčíková, blogerka idnes.cz