Manželství v penzi

Čím déle jsou partneři spolu, tím víc se hádají. Odchodem do penze vše vrcholí. Vzdejme se snů, že ve stáří budeme se svými partnery či partnerkami sedět na zahrádkách a usmívat se na sebe. Zábavní muži se mění v nerudné dědky, starostlivé ženy v komandující semetriky.

„Kdo se s tím nesetkal, obvykle nevěří, jaké naschvály si senioři v partnerství dokážou dělat,“ říká Tamara Tošnerová, psychiatrička specializující se na problémy lidí vyššího věku. „Nemyslete si, že lidé, kteří spolu vydrží do penze, pak žijí jako dvě hrdličky. S hrdličkami se opravdu nesetkávám, když už, tak každá sedí na svém bidýlku.“

„Co dnes děláš k obědu ?“ ptala se nedávno jedna penzistka druhé. „Vařenou brokolici.“ „To říkáš často, vy ji máte rádi ? Můj muž vařenou brokolici přímo nesnáší.“ „ No právě, můj ji také nesnáší, proto ji dělám.“

Pětačtyřicetiletá učitelka popisuje vztah svých pětasedmdesátiletých rodičů: „ O víkendu jsem je pozvala na chatu. Za dva dny spolu promluvili celkem pět vět. Když jsem se mámy ptala, proč jsou pohádaní, nechápavě se na mě podívala. Vždyť spolu nemluvíte, říkala jsem. A o čem s ním chceš, prosím Tě, mluvit, odpověděla.

Čtyřicetiletého muže šokovalo, když náhodou vyslechl hovor své matky a jejích kamarádek. Slyšel, jak mluví o jeho otci : „ Nemít vás, holky, nedostanu se vůbec mezi lidi. On už nechodí nikam, a když se oblékám, říká, zase jdeš utrácet, co ?“ „Pořád tak šetří?“ „Je to rok od roku horší. Zapisuje všechno, co jsme koupili, dřív psal jen větší výdaje , teď už i sirky a každý rohlík.“ „Počkej, vydrž. Až bude po něm, prodáš ty jeho obrazy a pojedeš k moři.“ „Pořád si to říkám, ale jednou mě rozčílí tak, že bude po mně dřív než po něm. Překvapený syn se rozhodl situaci řešit : „Tati, neměli byste si s mámou třeba někdy někam vyjít?“ „Blázníš? Jí by udělalo radost, kdybych za ní běhal jako pes se slevovým letákem v zubech. Pořád nosí domů nějaké krámy a nechápe, že v našem věku už přece vůbec nic nepotřebujeme kupovat.“ „Jak nepotřebujete? Mluvíš, jako by ses chystal umřít, vždyť je Ti teprve přes sedmdesát.“ „No však jo. To jen máma si pořád myslí, že je mladice.“

Nejde o náhodné nářky několika nespokojenců, jde naopak o jev velmi častý. Psychologové tvrdí, že je pro současnou společnost dokonce typický. Tak výrazné neshody mezi partnery vyššího věku, kteří mají za sebou dlouholetý vztah, dřív časté nebyly, protože se lidé nedožívali tolika let, jako nyní. Důchod je fenoménem teprve dvacátého století. Lidé dřív neřešili, jestli si v penzi rozumějí nebo jestli půjdou společně do obchodu či na procházku, protože velmi často umírali už v době, kdy ještě pracovali. Jenže teď, když už nám partnerství vydrželo třicet i víc let, přečkali jsme v něm všechny životní pohromy, hádky a pokušení, čeká nás jeho nejrizikovější fáze: pobyt v penzi .

Co si s tím počít? Nikdy jsme přece netrávili celé dny sami dva spolu jen tak doma. Starali jsme se o děti, dělali s nimi po večerech úkoly, řešili jejich problémy v pubertě, vydělávali na jejich studium, budovali chaty a chalupy, měli přátele a koníčky. Ale především jsme velkou část dnů trávili v práci. Být jen tak spolu s partnerem či partnerkou celé dny, to neznáme. Psycholog Petr Šmolka, dlouholetý šéf partnerské poradny tvrdí: „Někdy opravdu až po mnoha letech soužití koukáme, co se to vedle nás vlastně vylíhlo. Věk má totiž i své stinné stránky. Často stačí, že většina vlastnost í se s postupujícím věkem zvýrazňuje. Nevěřte tomu, že z poněkud cholerického muže bude ke stáru dobromyslný méďa, kterého nic nerozhází. Mnohem pravděpodobněji z něj bude zlostný stařík. Umocnit se může i žárlivost a podobné vztahové a individuální lahůdky.“ S přibývajícím věkem se výrazněji projevují vlastnosti. Neplatí , že po třiceti a víceletém partnerství jsme jeden na druhého tak zvyklí, že se nemůžeme překvapit. Pravda je taková, že každá vlastnost či zvyk, který nám na partnerovi či partnerce trošku vadil, případně připadal roztomile zvláštní, časem naroste do obludných rozměrů a začne nás rozčilovat. Všechny rozdíly mezi mužem a ženou se ve stáří prohlubují. Žena chce něco řešit a mluvit, muž ne. Při hádce muž odchází. Ideální je, když má kam. Do garáže, do dílny, když má nějakého koníčka. Mnohem horší je, když nemá kam jít. Starší muže vidíte často na procházkách v přírodě, naopak starší ženy častěji chodí po nákupních centrech, koukají do výloh. To muži přímo nesnášejí, zatímco ženy nesnášejí procházky v lese. Když v penzi chodí každý sám, kde to má rád, je to ideální. Potíž je v tom, že muži si pod pojmem spokojený život v penzi představují něco jiného než ženy. Z mužů, kteří byli úspěšní v práci a zábavní ve společnosti, se ke stáru stávají morousové.

Nemůžou za to. Může za to jejich hormon testosteron, který s přibývajícími lety ubývá. A to se projevuje tak, že muži jsou podráždění, nemluvní, nespokojení. Partnerky, ba celé rodiny se diví, proč sedí celé dny v dílně, v garáži, zavření v pokoji nebo jsou tři hodiny na procházce. Když se jich někdo zeptá, jestli nejsou nemocní, je zle. Stárnoucí muž si zásadně nepřipouští, že by mohl být nemocný. O mužském stárnutí se v posledních letech mezi lékaři mluví víc než o stárnutí žen. Jeden z mýtů o stárnutí je, že se s ním ženy vyrovnávají hůř. V době, kdy se jde do penze, to rozhodně neplatí. Žena má totiž i v důchodu co dělat. Stále nakupuje, plní pračku, vaří, pomáhá s vnoučaty. Nepřemýšlí o tom, na rozdíl od mužů, jak to v jejím bývalém zaměstnání ještě může fungovat.

Na internetu se dají na stránkách určených střední a starší generaci najít rady, jak se připravit na manželství v penzi. Otázkou je, zda tento typ rad k něčemu je. Většina oslovených penzistů se shodla, že ne.

MUDr. Janka Zapletalová