Malířka Jaroslava Hýžová: Z mého života

Narodila jsem se v nejkrásnějším kraji na světě – v Beskydech na Valašsku, v Prostřední Bečvě “ve velkém domě”, jak vesničané nazývali pozdější hotel “Bečva”. Osm let jsem žila s rodiči kousek odtud na svahu ve dřevěné vile obrostlé divokým vínem, která později vyhořela. Od kolébky jsem se sytila krásou, poezií a dramatem. Kdybych se nestala malířkou, musela bych být básnířkou, tanečnicí nebo bůhvíčím, abych vyzpívala své uchvácení z tohoto koutu země a jeho lidu. V rajské zahradě živoucí přírody jsem načerpala všechno, co může výtvarníkovi v době zrání a vyspívání přinášet nezměrné bohatství představivosti a citu. Živly a dálky, slunečná opojení začínajícího jara, utonutí v květnatých lukách, prudké proměny sálajících veder v divoké bouře s hučením Bečvy a zmítanými lesy, jízdy na saních v oslnivém slunci závějemi jiskřivého sněhu, metelice, vichřice, až se tají dech.

Mé dnešní úsilí o zářivost barev, o sílu výrazu a obsahovou závažnost, všechna poezie, citlivý smysl pro barvy, dynamiku a dramatičnost malířského projevu, okouzlení z tvaru a umění vidět do hloubky – vlastnosti, které mé výtvarné práci přiznávala později kritika – se stále dívá velkýma očima dětských let.

Znala jsem na Bečvách každou jizbu, každý chlév i lidi. V truchlivé bídě sociálně ubitého Valašska, mezi štěrkaři a dřevaři, dělníky ostravských dolů a chalupníky jsem uzavřela první velké přátelství s Františkou K. Při “výměnách názorů” křičela na mne “neznabohu”, já na ni “černulo”. Byla snědá a krásná jako cikánka. Milovaly jsme se vášnivě. V osmi letech mi zemřela na těžké zápaly z bídy a nedostatku léčebné péče.

Tuto první velkou ránu jsem prožila jako dospělý člověk. Přezdívku “neznaboh” jsem dostala za vystoupení naší učitelské rodiny z církve v roce 1921. Třebaže otec učinil pro zlepšení sociálních poměrů Bečvanů stokrát víc, nežli fara, musel nám, odpadlým, vozit pošťák denní mléko až z Hutiska.

Kolem stařenek zatížených pověrami a fajfkami jsem chodila po špičkách, ale s očima na stopkách pro všechno i s rozechvělými boltci pro jejich historie. Všechny jsem je milovala, muže, vlekoucí svou bídu s ženami, jejichž krása předčasně vyprchala; děti, jež nedostatek jídla a hygieny očkoval nad rakvičkami mrtvých bratříčků a sester kočičí odolností. Vědoucí žila jsem jejich zoufalství zapíjené koncem týdne kořalkou; stesk krásných hrdých lidí, toužících po lidské svobodě a důstojném životě. Tyto horaly, řezané tvrdým životem do sochařsky ostré výraznosti – prosvětlené strhující krásou vnitřní podoby, jsem obetkala navždy velkou a neměnnou láskou. Je i jejich potomky. Od osmi žiji ve městě – v Rožnově, Valašském Meziříčí a v Praze – ale mé srdce patří venkovu.

Malý i mladý člověk projde všelijakým učením, rodiče se snaží usadit ho v nějakém zaměstnání.

Já však musela zpívat jako pták lidem pro radost a útěchu. Od obecné školy jsem s nadšením pomáhala spolužákům kreslit a skládat úlohy a profesor na gymnáziu mne posílal ke zkoušce na akademii. Nebylo peněz do Prahy, studoval bratr a pak – byla jsem žena. Jako mladá učitelka jsem se začala učit kreslit a malovat. Už dávno neučím, ale maluji pořád. Zpívám a bojuji. A lidi, svobodné lidi Valašska, zbavené okovů bídy a nevědomosti, miluji stále víc.

Když se dnes vracím v rodná místa, míjejí mne dívky svěží jako barevné květiny a vstříc mi svítí čisťounké domky, světlo, jasno, smích. Radost, radost v našich horách a vesnicích.

Vývoj umělce je vždy velmi složitý. Hledá vlastní řeč. Před obdobím pražského studia zúčastnila jsem se několika výstav a mé obrazy nesly znaky mých lásek, Slavíčka, Corota, Cézanna, Preislera, Muncha, Zrzavého. Do Prahy jsem se šla učit s vášní člověka, jemuž má umění posvítit na tvrdou cestu, aby jím pak mohl svítit jiným. Pražští kolegové ze školy se smáli mému neúnavnému pracovnímu napětí. Dny práce se prodlužovaly i na noci, neboť štěnice mého protektorátního bytu v polorozpadlém domě staré Římské ulice mi nedaly spát. Přišla jsem se však učit malovat a nic nemohlo vykolejit mé napjaté nervy. Hned na počátku se ustálili moji kolegové ve škole na výroku: “Ta ženská něco umí!” a brzy mi bylo řečeno profesorem, ať maluji, jak chci, jak cítím. Zpracování Piety mi vyneslo název Paní Rouaultová. Dodnes slyším slova akad. malíře V. Tittelbacha: “Je mnoho malířů, kteří mnoho umějí, ale nic neříkají. Myslím, že máte co říct!”

Vždycky i pak, když jsem byla sama s dětmi, musela jsem se naučit dělat vývojové skoky, dohánět muže – umělce. Celá léta jsem zápasila o to, abych vůbec mohla malovat, abych se mohla vyjádřit. Přátelé, kteří znali můj život i mé zápasy, mne nazvali “ženským Van Goghem”. Říkám to proto, že je to za mnoho slov. Někdy si myslím, že jsem do praní plen a prádla, drhnutí podlah a vší té nutné všední ženské práce začarovala slzami nejkrásnější obrazy svých snů.

Ve své tvůrčí práci, poučena ovšem studiem moderní světové malby, spoléhám na hluboké prožívání současného života, který nám krásně moderně pulsuje do kroku. Vám dává radost z objevů techniky a průmyslu, mně třebas právě z modré barvy. Když se někdy mračíte nad jasem a barevností obrazů, ani si neuvědomíte, že to byla právě modrá barva, která už před mnoha desítkami let znamenala revoluci v malování proti tradičně hnědému koloritu, že právě ona dala možnost malovat atmosféru, malovat vpravdě barevně. Má modrá se však zrodila jednoho jarního podvečera kolem vázy s kyticí blatouchů postavené na okně proti šeřícímu se stmívání.

Umělec přehodnocuje jevy a zážitky – je tvůrcem. Nemaluje jen to, co vidí, ale i to, co o malování ví a zná, co hluboce prožil, musí se odvážit volné stavby, dát viděnému výtvarnou sílu, výraz. Jen tak učiní ze smyslového dojmu trvalou hodnotu. Nedívejme se s despektem ani na vývoj moderních umělců v malířství. Jsou to cihly, bez nichž bychom ani náš moderní socialistický realismus nedovedli dobře udělat.

Pokud žiji, bude pro mne krása přírody a prudký tep budovatelského úsilí našeho lidu věčně mladou inspirací. Z dojetí a radosti nad jeho úspěchy se vždy znovu obrodí i má tvorba.

JAROSLAVA HÝŽOVÁ (*21.2.1915, + 4.3.1992)

J. Hýžová: "Má modrá se zrodila jednoho jarního podvečera kolem vázy s kyticí blatouchů postavené na okně proti šeřícímu se stmívání..."