Kronika rodu Jaroslava Bártka přináší příběh dvanácti generací Valachů

HORNÍ BEČVA - Strom života rodu Jaroslava Bártka, významného rodáka Horní Bečvy, sahá až do roku 1630. Jeho rodokmen zaplňuje v současnosti 150 stran a seznámit se s ním může každý, kdo si přečte jeho dílo Kronika našeho rodu, část I. Autor přitom strom života neustále doplňuje, zaznamenává změny, kdo zemře, kdo se narodí, tak, aby byl aktuální.

„Někdy přemýšlím, proč jsem se vlastně rozhodl tuto kroniku napsat. Je to zvláštní, příští rok v lednu mi bude 85 let a stále jsem přesvědčen, že můj život po roce 1945 už nebyl tak zajímavý. Nejaktivnější část života, která se mi vryla navždy hluboce do paměti, jsem prožil skutečně do svých 18 let,“ říká Jaroslav Bártek, autor ojedinělé publikace. Myšlenkou, že by měl zanechat svědectví o událostech, jejichž svědkem se stal v době dospívání se zabýval téměř celý život. Ale teprve ve svých 73 letech se rozhodl, že kroniku skutečně napíše.

Budu Vám vyprávět ten nekončící příběh zrození, života a umírání. Příběh dvanácti generací prožitý v klínu krásné, avšak drsné přírody Beskyd. Jeho děj se odvíjel téměř po čtyři staletí, a budete-li pozornými posluchači, obohatí moje vyprávění Váš život o mnohá poznání, vykoupená velice často za cenu nejvyšší. Život našich předků si zasluhuje náš obdiv a úctu. Povšimněte si, jak se dokázali rvát s divokou přírodou i nepřízní osudů a s jakou láskou k svým chudým domovům dokázali obětovat své životy za jejich svobodu.

Z Kroniky našeho rodu

Dědu zastřelili za pytláctví

„Pracoval jsem na ní pět let. V kronice píši o životě obyvatel Zadních hor, jak se krajině v povodí Rožnovské Bečvy také říká, od dob, kdy sem přišli, aby tu zapustili své kořeny. Nemohl jsem opomenout popsat jejich zvyky, způsob života. Nejnáročnější bylo shromažďování dat. Informace jsem získával v Zemském archivu v Opavě, v kronikách a matrikách obcí, gruntovních knihách, chodil jsem po příbuzných, obcházel hřbitovy a podle čísel vyhledával domy, které už byly často přečíslovány. Snažil jsem se získat nebo pořídit co nejvíce fotografií a jiných dokumentů, aby to čtení bylo zajímavější. Nejstarší kolorovaná fotografie, na níž je dědeček – otec mé maminky, když sloužil v Krakově jako dragoun, pochází z roku 1892. Našel jsem ji u mého strýce v Heřmanicích.“

Jsme návštěvou pod Bukovinami, v rodině Ondřeje a Doroty Bártkových na Horní Bečvě čp. 9. Je sobota 27. ledna 1767. Tam je naše kolíbka. Naši předkové dnes žení svého dvaadvacetiletého syna Josefa. Svatba to je veliká a bohatá. Nevěsta - dvacetiletá Anna je dcerou zámožných fojtů Malinů z Horní a fojtů Závorků z Prostřední Bečvy. Před dřevěným srubem vyhrává valašská chasa na gajdy, housle, cimbál, fujary a ozembouch. Pije se medovina a hostitelé nabízí žinčici s uzeným ovčím sýrem. Venku se chumelí a z údolí k domku uzounkým chodníčkem v hlubokém sněhu přichází svatební hosté z ženichovy strany, aby se spolu s ženichem vydali na hornobečvanské fojství čp. 1, žádat o nevěstu.

Z Kroniky našeho rodu

„Velký obdiv mají oba mí rodiče. Moje maminka Veronika Kubišová byla pozoruhodná žena a s životem se dokázala poprat. Jejího otce, živitele rodiny, zastřelili v roce 1918 záhorští hajní za pytláctví. Na Valašsku panovala po 1. světové válce hrozná bída, kdo neměl pozemek a neuměl si sám vyrobit potraviny, trpěl hlady. Mnozí horalé dokonce mleli mouku ze suchého jetele na ručních mlýncích, aby měli z čeho vařit, a občas si proto přilepšovali pytláctvím, což, pokud se pytlák potkal v lese s hajným, končilo často smrtí jednoho z nich. Maminka pocházela z dvanácti dětí, byla druhorozená. V době smrti otce – živitele rodiny, čekala své druhé nemanželské dítě. Všichni tři moji starší nevlastní sourozenci se narodili jako nemanželské děti, já přišel na svět jako čtvrtý potomek z manželství, které uzavřela v roce 1925 s o pět let mladším Vincencem Bártkem, mým tatínkem.

Popravený švagr

Velkou část kroniky věnuji událostem, které se odehrály v době druhé světové války na Prostřední Bečvě. Tehdy jsem se učil truhlářem u švagra Vincence (Čendy) Divína. Byl to veliký vlastenec a zasvětil mne do odbojové činnosti. Od jara do podzimu v roce 1944 přechovával sovětské vojenské zajatce, kteří utekli z koncentráků, stal se členem odbojové skupiny Háša, pomáhal 1. československé partyzánské brigádě Jana Žižky.

Opakující se dlouhodobější pobyty čtyř chlapů představovaly pro Čendovu rodinu citelné břemeno. I když naši strávníci byli skromní a jídelníček neobsahoval téměř žádné masité pokrmy, bylo obtížné zajistit jejich potřeby. Všichni čtyři chlapci byli kuřáky a cigarety představovaly přísně přídělové hospodaření. O cigarety byla větší nouze než o nedostatkové maso, takže kuřáci často vyměňovali svůj lístek na měsíční příděl masa, který obnášel asi 1,20 kg, za poukázku na cigarety (tabačenku). Těch bylo na měsíc asi sto. Čenda se se svými starostmi svěřil svým přátelům Františku Hášovi, učiteli ve škole U Mostu, a Oldřichu Šimurdovi, obchodníkovi se smíšeným zbožím v Kněhyních. Oldřich Šimurda byl nápomocen s dodáním nějakých potravin, Háša se stal hlavou celé budoucí odbojové skupiny.

Z Kroniky našeho rodu

Často vzpomínám i na svého nevlastního bratra Bedřicha Kubiše. Společně se švagrem byli za svou pomoc partyzánům v březnu 1945 popraveni v Praze gilotinou. Ještě před tím je Němci krutě mučili. Je to vidět i na fotografiích. V roce 1938 byl švagr krásný mladý člověk. Na vězeňské fotografii je z něj stařec. Celý život jsem si tyto okamžiky připomínal. Tisíckrát jsem to prožíval zas a znovu. A víte, kdy se mi ty vzpomínky na drastické události vracely? Vždycky v těch nejšťastnějších okamžicích. Najednou mnou projelo vědomí, že oni to nemohou prožívat se mnou, že svůj život nemohli plně prožít.

Autobus zastavil u domku Oldřicha Šimurdy. S rukama spoutanýma za zády stanul Oldřich na cestě. Oteklý, promodralý obličej obrátil ke svému domku a pohledem polaskal svahy Ježovce, kde v domku čp. 98 jeho milá, Marie Mikulcová, nosila pod srdcem plod jejich lásky a již jej suroví biřicové vlekli k telefonnímu sloupu, kde zkušenou rukou pohotově připravili improvizované popraviště. Potom se fašistická horda s posledním vězněm hnula po proudu   Bečvy k Dolní Bečvě. Když autobus zastavil u skupiny lip před domkem Hynka Tošenovského, vyskočil z autobusu jeden z hrdlořezů se stoličkou a postavil ji pod jednu z krajních lip. Vyskočil na ni a do kmene stromu zatloukl hřebík. Nad ním uvázal pevně oprátku a upravil smyčku. Dva biřicové vyvlekli z autobusu Hynka Tošenovského. Těla všech oběšených nechali fašisté viset na popravištích po dobu 48 hodin pro výstrahu ostatním občanům.

Z Kroniky našeho rodu

Osud kroniky

Ze svého rodiště jsem odešel ve svých osmnácti letech, ještě v roce 1945 se rodiče s nejmladším bratrem Štěpánem přestěhovali do Heřmanic. Ale Valašsko jsem nemohl opustit, často jsem se sem vracel, nyní zde žiji natrvalo. A kronika, to je poděkování mému statečnému rodu. Těší mne, že výtisky, které jsou zde v místní knihovně, se málokdy v polici dlouho zdrží.

S manželkou jsme vychovali tři děti, mám vnuky i pravnuky. A věřím, že když se náš rod udržel od roku 1630, tak bude pokračovat. V šuplíku mám schovanou i druhou část kroniky, tu přenechám svým dědicům, ať s ní naloží podle svého uvážení. Jsem přesvědčen, že každý člověk má znát svoji minulost. Bez minulosti není přítomnosti ani budoucnosti. Platí to jak pro národ, tak pro rodinu i pro každého z nás. Národ bez minulosti není národem a člověk bez minulosti je člověkem bez budoucnosti,“ uzavírá své vyprávění J. Bártek.

Text a foto: T. Arťušenková, Spektrum Rožnovska 

Jaroslav Bártek

Jaroslav Bártek se svou publikací Kronika našeho rodu.


Jiří Kubiš na fotokoláži pořízené v letech 1892 a 1893, kde sloužil u elitní složky jezdectva Rakousko-uherské armády u Dragounů. Vzadu krakowský hrad Wawel.